Vincent
Když se mi poslední červnovou neděli před necelými dvěma roky narodil syn Vincent, byl to jistý zlom v mém dosavadním životě. Vzhledem k tomu, že jsem byla prvorodička, skončily tímto okamžikem ony bezstarostné časy, kdy je člověk zodpovědný pouze sám za sebe. Nicméně i přesto jsem žádné velké změny neočekávala. Vždycky jsem životem tak nějak proplouvala, nic moc neřešila a těšila se, jak mi dítě můj rytmus nijak zvlášť nenaruší, spíš naopak, Vincent vplul do mého světa, jako by tam patřil odjakživa. Tuhle dokonalou symbiózu jsem si užívala tři dny. Když mi ve středu odpoledne, sotva pár hodin po příjezdu z porodnice, zazvonil telefon, ještě jsem netušila, jak moc jsem se ve svých představách mýlila.
O fenylketonurii jsem nikdy předtím neslyšela a to, co jsem si v tu chvíli našla na internetu, mě srazilo do kolen. Následovala týdenní hospitalizace v Brně, asi nejhorší dny mého života, oči permanentně zalité slzami a hlava plná stále nových a nových otazníků. Přítel denně dojížděl desítky kilometrů, aby nás mohl navštívit, hodně jsme spolu tenkrát mluvili, ujišťovali se, že všechno zvládneme, pomohla mi rodina, kamarádi, ale i vědomí, že v tom nejsem sama. Přes „známého známých“ jsem dostala kontakt na rodinu s dítětem s PKU a také jsem se na Facebooku přihlásila do skupiny PKU maminky. Tenkrát mi osobní vzkazy těch zkušenějších hrozně moc pomohly. Stačilo vidět, jak děti prospívají, mají různé zájmy, co jedí a že to vlastně vůbec nevypadá zle a obavy se začaly pomalu rozplývat. Ale teprve až doma jsem se začala cítit dobře. Člověk potřebuje čas a zázemí na to, aby něco takového vstřebal. Velmi brzy jsem pochopila, že nemá smysl trápit se otázkami, co bude za pět deset let, ale spíš se zaměřit na nejbližší dny. Naštěstí dieta nastupuje pozvolna, první větší vážení a počítání nastává až tak po roce, a do té doby jsem si v hlavě ledacos srovnala. Neříkám, že to bylo vždy jednoduché, ale zvládnout se to dá, jen se člověk musí v ledasčem přizpůsobit. Ostatně jako v mnoha jiných životních situacích… Dnes, když píšu tyto řádky, má Vincent 19 měsíců a je to usměvavé zdravé dítě. A já, která nosila domů pětky z matiky, nedám teď kalkulačku z ruky. Já, která nikdy neplánovala, dokážu rozvrhnout jídelníček na týden dopředu. Já, která nedokázala dostudovat vysokou školu, protože mi termíny zkoušek unikaly mezi prsty, mám teď organizační schopnosti vrcholového manažera. Dnes, když čteš tyto řádky, je Vincentovi o něco víc. Zřejmě už dokáže dát dohromady srozumitelnou větu, možná už chodí do školy anebo přebírá Nobelovu cenu za fyziku. Těžko říct. Každopádně věřím, že žije spokojený život a svou odlišnost nevnímá jako handicap.
Jak řekl jeden můj kamarád: “je to holt hipster už od kolíbky”.
Martja
